Když se řekne Fotoateliér Seidel, je to tradice spojená s Českým Krumlovem, podobně jako je to třeba u Egon Schiele Art Centra. Zvučná jména obyvatel Krumlova propojují historii našeho města se současností a nejsou rozhodně prvoplánovým tahákem na turisty, ale připomenutím toho, co Český Krumlov byl, je a třeba i do budoucna bude nebo může být.

Fotoateliér Seidel nebude mít nikdy celorepublikový, evropský či dokonce světový význam. To ho však nijak nediskvalifikuje, protože je zároveň naším regionálním rodinným stříbrem. U podobných projektů by se očekávalo, že jsou možná až příliš ekonomicky náročné na provoz. U Seidlů však vládne velmi úsporný a hospodárný provoz, avšak na druhé straně také vynikající badatelská činnost. Úspory a nedostatek prostředků však brzdí rozvoj, a to není cílem. Nepočítejme, že se někdy bude jednat o ziskový provoz, takto je na projekt potřeba nahlížet. Po zjištění podrobnějších údajů a okolností vzniku a provozu, než mají běžní návštěvníci, musím poděkovat za záchranu tohoto dědictví a realizaci projektu, který posunul staré krumlovské časy do současnosti, předchozímu vedení Českokrumlovského rozvojového fondu (ČKRF). U Seidlů navíc pracují skuteční „srdcaři“, kteří do rozvoje projektu a jeho prezentace dávají všechno.

Nyní je čas posunout projekt dál, dát mu celkově i jeho zaměstnancům jistotu do budoucna. Musíme se zamyslet, zda má být součástí obchodní společnosti ČKRF. Dovedu si představit, že nový subjekt, který by projekt spravoval, bude samostatně fungující příspěvkovou organizací, zapsaným ústavem nebo regionální muzejní expozicí, fungující pod Jihočeským krajem. Z hlediska financování by zejména poslední příklad mohl být výhodný. Samozřejmě s tím, že bychom nechtěli zcela ztratit kontrolu nad tímto projektem.