Senát je součástí nabobtnalého státu, je čas na zeštíhlení

Všechny současné složky státu si zaslouží zeštíhlit. Některé předchozí vlády, politické strany i jednotlivci se snažili naplnit tento cíl, ale jako obvykle neměli dostatek času na dokončení celého procesu. A přišly vlády jiné, které myšlenka tolik neoslovila nebo jim malý efektivně a přehledně řízený stát nebyl dost dobrý. Znáte to sami: čím více schodů se budete snažit vystoupat, abyste vyřešili své každodenní plány a problémy, tím více unavení a nespokojení budete. Čím více článků v řetězci existuje, tím nepřehlednější, pomalejší a dražší je jeho provoz. Zdá se mi, že se myšlenkou efektivního a štíhlého státu příliš politiků nezabývá a asi znám důvod. Jakmile se totiž politici dostanou do soukolí řízení státu, přijdou na to, že jim nejvíce energie spotřebuje samotný provoz a na dosahování efektivních výsledků a praktických úkolů, které si vytýčili, už jim prostě síly nestačí. Kdysi jsem se v jednom ze svých článků zabýval možností zrušení Senátu z důvodu neefektivity a luxusu pro náš stát. Byl to příklad aktivního řešení přebytečných součástí státního aparátu, jako je ostatně mnoho dalších státních institucí a organizací. V poslední době se však ukázalo, že Senát dokáže být pojistkou demokracie a má potenciál přibrzdit nebo zastavit některé legislativní kroky, které se do procesu schvalování dostanou z Poslanecké sněmovny. Stále trvám na tom, že by instituce ústavního systému měly projít revizí a výrazně zeštíhlit. A ano, dobře si uvědomuji, že toto prohlášení může vzbudit obavy. Protože, představte si, jak někoho, komu se nechce, budete nutit do hubnutí… Já v tom vidím příležitost i veřejný zájem. Naše země není tak velká, aby si mohla dovolit tak nabobtnalý (a drahý) státní aparát.
Pokud chci něco změnit, musím to poznat zevnitř, takže jsem se rozhodl kandidovat do Senátu. Vzpomeňme si například na ekonoma Petra Macha, který kritizoval Evropskou unii, byl dokonce pro vystoupení, ale stal se europoslancem. Tak získal možnost své názory prezentovat přímo před evropskými politiky a pokusil se o určitou nápravu.
Takto malá země má příliš mnoho úředníků, úřadů a institucí a z toho vyplývajících zákonů a všemožné zbytečné byrokracie. Je tedy k zamyšlení, jak zefektivnit počet zákonodárců, kterých je nyní dvě stě v Poslanecké sněmovně a dalších jednaosmdesát v Senátu. Vzorem nám mohou být podobně velké země. Podle statistik se vejdeme do průměru, co do poměru počtu zákonodárců k počtu obyvatel. Jedná se jistě o podpůrné kritérium, ale nikoliv rozhodující. Důležité je řešit efektivitu státní správy, zaplevelení právního systému, kterému už často nerozumí ani sami zákonodárci, právníci či advokáti. Jak v takovéto situaci může být uplatňováno heslo: Neznalost zákona neomlouvá!?
Pokud má být Senát skutečnou demokratickou pojistkou, nesmí být jednobarevný, ale plný nezávislých osobností, které nejsou závislé na vládě a politických stranách. Kromě volby prezidenta je to jediná většinová volba, kdy si voliči přímo vybírají svého jediného kandidáta. Ona politická „nebarevnost“ tedy hraje důležitou roli i z hlediska kontrolních mechanismů, které by měl Senát plnit. Pokud je Senát součástí našeho ústavního systému, je to navíc příležitost pro regiony mít v Parlamentu svého exklusivního zástupce a tím získat vliv na možnosti státu při pomoci obcím, městům, starostům s konkrétními projekty. Senátor je nezbytnou součástí svého regionu, má více času pracovat přímo s občany, obcemi, starosty atd., než mají poslanci. Mám-li, jako nezávislý kandidát v letošních senátních volbách, myslet na konkrétní témata, kterými bych chtěl pomoci zejména ve svém regionu, musím se také zamýšlet nad celkovým stavem veřejné správy, veřejné služby, která se občanům vzdaluje a byrokracie neúměrně bobtná. Jedno bez druhého prostě nemůže fungovat. Pokud ale bude funkční systém, efektivní bude i senátorská pomoc tam, kde je potřeba.